Adolphe Sax

Adolphe Sax, pokřtěný Antoine-Joseph se narodil 9. listopadu 1814 v Dinant v Belgii Charlesi-Josephovi a Marii Saxovým. Byl nejstarším z jedenácti dětí (5 bratrů a 5 sester). Krátce po jeho narození se rodina přestěhovala do Bruselu. Karel Sax byl výborný nástrojář, což samozřejmě ovlivnilo Adolfův vývoj.

Adolfovo rané dětství bylo poznamenané spoustou úrazů. Ve dvou letech si poranil hlavu po pádu ze schodů a usuzovalo se, že možná nepřežije. Několikrát se přiotrávil, dokonce spolu s otcem, různými chemikáliemi, které používal v dílně. Tu mu spadl kámen na hlavu ze střechy, zanechávajíc mu jizvu na čele na celý život, tam se popálil nebo spadl do vodního kanálu, ale byl zázračně zachráněn mužem, který za ním skočil. Dokonce i Adolfova matka již byla rezignovaně smířena, že její prvorozený příliš dlouho na tomto světě nepobude.

Přesto všechno se Adolf spolu se svými mladšími bratry učil od svého otce vyrábět nástroje. Karel Sax v letech 1825 – 1852 získal 12 patentů, zlepšujících konstrukci kytary, lyry, fagotu, ofikleidy a dalších. Součástí patentů byla také konstrukční řešení dechových nástrojů, založená na akustických teoriích. V roce 1835 byl vyhlášen nejlepším stavitelem dechových nástrojů v Evropě.

Malý Adolf uměl už v jedenácti letech vyrobit jednotlivé části klarinetu. V šestnácti letech již vystavoval flétnu a klarinet vyrobené ze slonoviny na Bruselské průmyslové výstavě. Kromě výroby nástrojů se věnoval i hře na ně. Ve čtrnácti letech se přihlásil do nově založené Královské Bruselské vyšší hudební školy, kde se učil hrát na flétnu a klarinet. Také zpíval v místním sboru. I přesto, že školu nedokončil, byl výborným klarinetistou. Dokonce mu německý skladatel Joseph Kuffner věnoval klarinetový duet. Konstruktérské i hráčské znalosti umožňovaly Saxovi lépe slyšet hudební vady svých nástrojů a ty následně konstrukčně řešit. Stal se také ve své době nejlepším interpretem na svých vlastních nových nástrojích.

Zásadní přínos v Adolfově nástrojařské kariéře mělo vybudování nového typu basklarinetu v roce 1836, který oproti starému typu disponoval lepší technikou hry i intonací. Téměř okamžitě byl nástroj obsazen v opeře Giacoma Meyerbeera – Hugenoti a mezi skladateli té doby se stal nástroj oblíbeným. Přesto se proti zavádění nového basklarinetu postavil první klarinetista bruselské filharmonie a současně profesor Královské Bruselské konzervatoře Georges Chrétien Bachmann, který pohrozil odchodem, pokud by se nový nástroj přijal v orchestru. Byla tedy zorganizována veřejná soutěž, kde Bachmann hrál na starém typu basklarinetu a mladý Sax hrál na svůj nový basklarinet. Vítězství, uznání a publicita patřily Saxovi a jeho basklarinet se stal součástí filharmonie a bruselské Grande Harmonie. Tímto si Sax získal mezinárodní uznání a v roce 1839 k němu zavítal ředitel pařížské opery Francois Habeneck, který měl zájem o zavedení nového

basklarinetu do operního orchestru. Saxe navštívil také generál de Rumigny, který měl zájem o Saxovu práci, kterážto by měla pozvednout úroveň francouzského vojenského orchestru. Generál de Rumigny se později stal vlivným přívržencem, pomáhajícím v Saxově kariéře.

Krátce po zkonstruování basklarinetu v letech 1838 – 1840 se začal Adolf věnovat konstrukci nového nástroje, který se stal známý jako saxofon. Původní výraz saxofon (který se objevuje již v roce 1839) pravděpodobně ještě označoval kontrabas-klarinet vyrobený z kovu, který se snažil Sax zdokonalit, avšak nápad vyvrtat přefukovací dírku tak, aby přefukovala do oktávy místo do duodecimy, byl základem pro zcela nový typ nástroje. Prvním nesporným důkazem o existenci saxofonu je katalog belgické průmyslové výstavy z roku 1841, kde mezi množstvím různých Saxových obměn klarinetů figuruje i Saxofon. Nástroj však nebyl veřejně prezentován. Podle jedné historky prý někdo zlostně nástroj poškodil natolik, že se nehodil na prezentaci, podle jiné verze si Sax rozmyslel zveřejnění nástroje kvůli obavám o patentové právo na nový vynález. Jiné představované nástroje však získaly velké uznání a Sax měl za ně dostat první cenu. Avšak komise se rozhodla udělit druhou cenu, protože kdyby mladému konstruktérovi udělili již teď nejvyšší ocenění, pak by pro něj v budoucnu neměli nic lepšího. To však Saxe rozhořčilo natolik, že si odmítl převzít i tak prestižní druhou cenu.

Zklamán nedostatkem odpovídajícího ocenění a nalákán generálem de Rumigny se Sax rozhodl v roce 1842 opustit Brusel a přesídlit do Paříže.

S nevelkými finančními prostředky, ale s mnoha nápady a širokou škálou výjimečných počinů, Sax navštívil krátce po příjezdu do Francie Hectora Berlioze. V té době již velmi uznávaný skladatel a hudební kritik pozorně vyslechl prezentaci basového klarinetu a saxofonu mladého vynálezce. Avšak Sax nevěděl, co si o tomto setkání myslet, dokud si nepřečetl Berliozův velmi pochvalný článek v „Journal des Débats“ z 12. června 1842. V něm Berlioz mimo jiné píše: „Nový basklarinet se vyznačuje vynikající zvukovou precizností a vyrovnanou intonací všech chromatických stupňů.“ Dále v článku pak Berlioz popisuje saxofon jako zcela nový nástroj, jehož plný, jemný, vibrující a nezvykle honosný zvuk nelze přirovnat k žádnému doposud známému nástroji. Také kladně hodnotí jeho dynamické možnosti. V závěru článku Berlioz předpovídá vděk skladatelů, naleznou-li nové Saxovy nástroje širšího povědomí, a setkání se s náklonností všech přátel hudby, pokud neztratí svou vytrvalost. Tento článek se tak stal prvním věrohodným zdrojem detailně popisujícím saxofon. Zároveň se díky němu stal Sax známý mezi pařížskou hudební komunitou.

V dalším roce, 6. Srpna 1843, Sax díky úvěru oficiálně založil firmu Sax a spol. I přesto, že měl Sax v Paříži vlivné přátele či zastánce jako Berlioze nebo generála de Rumigny, nebyly Saxovy začátky snadné, neboť mnoho nástrojářů a hudebníků na jeho úspěchy hledělo se závistí a nedůvěrou. Byl to nový silný konkurent – cizinec. Nástrojáři vymýšleli intriky, aby Saxe zruinovali finančně nebo přetahovali jeho nejlepší pracovníky. Hudebníci zase odmítali hrát na jeho nové nástroje. Příkladem je například opera Dom Sébastien, Roi de Portugal Gaetana Donizettiho, kde autor napsal duet nových basklarinetů, avšak hudebníci odmítli tento duet hrát a nemohl s tím nic udělat ani sám ředitel opery a Saxův stoupenec Habeneck. I přesto, že Sax vyzval prvního klarinetistu k hudebnímu souboji obdobně jako v Bruselu, nebyla tato výzva akceptována a duet basklarinetů byl z partitury vyškrtnut.

Toto zklamání se však rozhodl vynahradit Saxovi sám Berlioz a využil nový basklarinet ve své Grande Symphonie funébre et triomphale op. 15. Při uvedení této symfonie hrál basklarinetový part samotný Sax. O pár týdnů později Sax zorganizoval ve své dílně prezentační koncert svých nástrojů, kde pozval nejvýznamnější osobnosti – G. Meyerbeera, G. Spontiniho, H. Berlioze, G. Kastnera, generála de Rumigny a několik novinářů. Kromě Saxe na koncertě hrál také virtuoz Joseph Arban, v té době ještě student pařížské konzervatoře. Krátce po tomto úspěšném koncertu navštívil Saxe Gioacchino Rossini, který byl natolik nadšený Saxovou prací, že zajistil zavedení některých nových nástrojů na konzervatoři v Bologni. Také Berlioz pokračoval v podpoře svého přítele a v únoru 1843 zorganizoval další koncert, kde představil svou poslední kompozici – overturu Římský karneval a také přepracoval hymnus Chant Sacré č. 6 ze sbírky Irských melodií pro sextet sestavený z nástrojů vyrobených Saxem. I přesto, že zvuk sextetu byl vynikající, nebyla samotná kompozice nijak zvlášť dobře přijata. Avšak z historického hlediska je význačná jako první známá veřejně provedená skladba s účastí saxofonu, na který hrál sám jeho konstruktér.

Stejně jako předchozí koncert, i tento se setkal s kladným veřejným ohlasem a hned následující den navštívili Saxe členové anglické rodiny Distinových, otec a čtyři synové, kteří tvořili soubor žesťových nástrojů. Žádali Saxe o pomoc s nadějí, že jim pomůže pozvednout úroveň tělesa natolik, aby zaujali pařížské kritiky. Sax jim nabídl několik chromatických žesťových nástrojů své výroby, které byly hudebníky později nazvány saxhornami a naučil je nástroje užívat. Distinové již po necelých dvou měsících seznamování se s novými nástroji veřejně vystoupili a byl to pro ně, potažmo i pro Saxe, nebývalý úspěch, díky kterému Distinové obdrželi mnohá pozvání ke koncertování po Francii i Anglii. Tímto úspěchem se stali jakýmisi obchodními reprezentanty firmy Sax a spol.

V létě roku 1844 se konala pařížská průmyslová výstava, kde Sax vystavoval saxofon a jiné nové nástroje. Belgičanovu expozici navštívil pravděpodobně na popud de Rumigniho i samotný král Ludvík Filip s rodinou, pro něž Sax spolu s Distinovými zaimprovizoval krátký koncert. Ten se natolik zalíbil, že hudebníci byli pozvání k provedení podobného koncertu na královském dvoře. Samozřejmě i tato událost měla patřičnou publicitu.

Mezi hudebníky postupně rostl zájem o Saxovy nástroje a v srpnu 1844 se několik z nich rozhodlo vytvořit soubor, který hrál výhradně na nástroje vyrobené jeho firmou. Z počátku soubor vystupoval v Saxově dílně, avšak koncerty se staly natolik populárními, že se jich účastnili nejen slavní hudebníci, ale i umělci z jiných oborů a politici. O tři roky později Sax připojil k dílně opravdový koncertní sál, do kterého se mohlo vejít až 400 osob.

Dalším Saxovým úspěchem bylo provedení oratoria Le Dernier Roi de Juda Georga Kastnera 1. prosince 1844. Bylo to první orchestrální dílo s účastí saxofonu, na který hrál samozřejmě Sax.

Rok 1844 však byl i rokem dlouhodobých projektů. Známost s generálem de Rumigny a koncertování pro krále přivedly Saxe na myšlenku reorganizace francouzského vojenského orchestru. Sax napsal kritiku složení vojenského orchestru ministrovi obrany, který tuto kritiku předal Michaelu Carafovi, skladateli a řediteli francouzské vojenské hudební školy. Ten byl také pověřen oficiální odpovědí na Saxovu kritiku. První praktické srovnání bylo zorganizováno přímo na ministerstvu obrany, kde proti souboru čítajícím 32 hudebníku „starého“ orchestru nastoupilo 9 saxofonistů. Na základě tohoto srovnání ministr ustanovil komisi pro další zkoumání rozhodnutí reorganizovat vojenské orchestry. Komise pod vedením de Rumignyho se poprvé sešla v únoru 1845 a jejím úkolem bylo najít příčinu neuspokojivého stavu francouzských vojenských orchestrů, které se musely sklonit před pruskými či rakouskými orchestry, a zároveň doporučit řešení pro zlepšení stavu. Komise se rozhodla vyzvat všechny pařížské nástrojáře, aby prezentovali své instrumenty a aby jí pomohli řešit daný úkol. Ti se však záhy ohradili proti reorganizaci vojenských orchestrů kvůli blízkému vztahu de Rumignyho se Saxem a požadovali změnu složení komise. Ministerstvo však na tento podnět nezareagovalo a tak se nástrojáři rozhodli pro zorganizování vlastní koalice proti Saxově firmě. K zlosti výrobců nástrojů Sax o několik týdnů dříve velmi zapůsobil na krále, když spolu s dalšími deseti hudebníky koncertovali na dvoře.

Nakonec tedy byla komisi představena pouze dvě uskupení orchestru. Orchestr Saxe, jakožto jediného zástupce nástrojářů (sestavený převážně z žesťových nástrojů Saxovy konstrukce) a orchestr ředitele Carafy (s převažujícími dřevěnými nástroji). Pro porovnání obou orchestrů byl v květnu 1845 vyhlášen veřejný koncert. Byla to velká událost, které se kromě vysokých důstojníků a význačných uměleckých osobností účastnilo také okolo 25 000 diváků. Avšak chvíli se zdálo, že se koncert nebude konat, neboť nebyl přítomen Sax. Ten se nakonec objevil v povoze naloženém nástroji. Sax se opozdil kvůli absenci sedmi hudebníků, kteří byli podplaceni konkurencí, aby vystoupení bojkotovali. Sax se však rozhodl, že důležité party chybějících hudebníků bude hrát sám. I přesto, že Saxův orchestr měl pouze 38 členů proti 45 hlavému orchestru ředitele Carafy, byl zvuk orchestru mohutnější, nosný, plnější, jednolitější, lépe vyvážený. Carafův orchestr byl sice barevně různorodější, ale pro povzbuzení bojové nálady u vojáků v pochodu nebo na bitevním poli se rozhodně lépe hodil Saxův orchestr. Tak jako v předchozích případech, byla i tato soutěž velkým Adolfovým úspěchem a v srpnu téhož roku byl vyhlášen plán reorganizace vojenských orchestrů. Rozhodnutí ministerstva mělo dlouhodobý přínos pro Saxovu firmu a především pro saxofon to bylo patrně rozhodnutí zásadní. V říjnu 1846 byl jmenován J. F. B Kockem prvním instruktorem hry na saxofon ve vojenské hudební škole. Spolu s ním byli jmenováni i další učitelé na jiné Saxovy nástroje. Sax nemohl na škole vyučovat, protože neměl ještě francouzské občanství. Saxova firma zvýšila produkci nástrojů pro potřeby armády.

21. března 1846 byl saxofon konečně patentován. I přesto, že Sax svůj nástroj již několik let veřejně prezentoval, pozdní žádost o patent měla dva důvody. Prvním důvodem byla snaha vytvořit celou rodinu saxofonů od sopraninového až po subkontrabasový, obdobně, jako to vytvořil u saxhoren. Tento koncept realizoval v letech 1844 – 1846. Druhým důvodem bylo obvinění Saxe, že jeho nástroj není originálním vynálezem. Sax proto veřejně vyhlásil, aby mu byl během jednoho roku předložen obdobný nástroj, než si požádá o patent. Francouzský patent č. 3226 obsahoval nákresy osmi různých saxofonů ve třech rozdílných tvarech. Ve tvaru ofikleidy, ve tvaru dýmky (tak jak jej dnes známe) a v rovném tvaru.

V následujících letech 1847 – 1854 však musel Sax mnohokrát a těžce bojovat před soudem za svá práva na patenty saxhoren, saxtrubky a saxofonu. Traduje se, že konkurenti se opět spikli a založili svazek, který měl regulérní schůze, předsedu, sekretáře a pokladníka. Cílem organizace bylo zpochybnění Saxových patentů, avšak hlavním, v tajnosti drženým důvodem podněcování soudních sporů bylo umožnění výroby nástrojů vynalezených Saxem a vydělávání na nich v průběhu protahovaných procesů. Protože členové svazku měli společně větší finanční možnosti, domnívali se, že Sax bude nucen rezignovat na práva svých patentů. Pod vlivem politických revolučních změn vzniku republiky, kdy byl král Ludvík Filip svržen a Sax považován za jeho přívržence, nový tribunál byl méně nakloněn k vydávání rozhodnutí v Saxův prospěch. V roce 1848 tak prohrává své první stání s výrokem soudu, že rozdíly ve tvaru, proporcích a rozměrech jsou natolik bezvýznamné, že to není hodno patentu. Sax se proti výroku odvolal s odkazem na akustické proporce nástroje, na jejich přesně popsané činitele, přidávající každému z nich příslušné charakteristické rysy. Byla vytvořena komise expertů, která měla v této záležitosti podat náležitě kompetentní zprávu. Saxovi soupeři dělali vše pro to, aby ovlivnili názor komise. Byly vyrobeny speciální nástroje, které údajně měly sloužit jako předloha pro Saxův patent. V Německu a v Itálii byly v tisku publikovány články, v nichž si německé a italské firmy připisovaly vynalezení saxofonu. Články byly přeloženy a předloženy expertům. Dokonce se kupovaly nástroje Saxovy firmy, z nichž byl odstraněn firemní znak, byly změněny detaily a následně byly tajně odeslány do zahraničí, odkud byly poslány zpět a předloženy soudu. Přesto všechno v roce 1854 v rozhodujícím přelíčení bylo Saxovi s konečnou platností uznáno právo na patent. Vzhledem k okolnostem, které zapříčinily soudní procesy, byly Saxovy patenty prodlouženy zvláštním dekretem o pět let nad běžnou patnáctiletou dobu platnosti patentu. Po tomto rozsudku byl Sax rozhodnut vrátit svým konkurentům všechny útrapy. Zorganizoval policejní inspekce v několika firmách a ukázalo se, že všechny kontrolované firmy bez povolení vyráběly Saxovy nástroje. V letech 1855-67 vznesl u soudu 13 různých obvinění. Díky soudním příkazům se opět zlepšila Saxova finanční situace, která kvůli předchozím vyčerpávajícím soudním procesům byla existenčně kritická.

V letech 1846 – 67 Sax získal na různých výstavách napříč celou Evropou mnohá nejvyšší ocenění za novátorství v oblasti konstrukce žesťových a dřevěných nástrojů, za jejich zdokonalení v oblasti usnadnění ozvu nástroje a techniky hry, za konstrukční sjednocení nástrojů do jedné rodiny. I přes tyto úspěchy finanční situace Saxovy firmy byla v průběhu let jako jízda na horské dráze. Reorganizace vojenských orchestrů v r. 1845 přinesla sice velkou zakázku, ale revoluce v roce 1848 byla nejen pro Saxovu firmu bolestivá, neboť veškeré armádní zakázky byly pozastaveny a Saxovi tak zůstalo množství nepotřebných a neprodejných nástrojů. Ani soudní spory nepřidávaly na finanční jistotě. Nakonec musel v roce 1852 Sax vyhlásit bankrot. Naštěstí díky vynikající Saxově reputaci a významu firmy, zajišťující více než 200 pracovních míst, soud dovolil Saxovi splácet dluhy v průběhu 8 let. Krátce na to na trůn dosedl Napoleon III, který si přál vytvořit hudební těleso, které bylo vzorem pro Národní gardu. První vystoupení orchestru na sklonku roku 1852 bylo publikem přijato s velkými ovacemi. Skladatel Giacomo Meyerbeer to dokonce komentoval slovy, že to bylo nejhezčí muzicírování v Evropě. Sax udělal na Napoleona III velmi dobrý dojem, za což mu v roce 1854 udělil titul císařského nástrojáře. V tomtéž roce začala reorganizace francouzských vojenských orchestrů podle Saxova návrhu. V obsazení mimo jiné byly saxhorny, saxtrubky a také sopran, alt, tenor a baryton nebo bas saxofony, vždy po dvou. Pozice saxofonu ve francouzských vojenských orchestrech se ustálila natolik, že byl již obsazován i v jiných zemích Evropy a Ameriky.

V roce 1853 se Saxovi v koutcích úst objevily malé černé skvrnky, které se postupně zvětšovaly, ale až po pěti letech v nich byla rozpoznána rakovina. V průběhu následujících dvou let trpěl obrovskými bolestmi hlavy a lékaři i přátelé očekávali brzký konec. Jeden z jeho přátel mu však doporučil, aby navštívil doktora de Vriese, zvaného „černý lékař“, který byl znám svými úspěšnými léčbami novodobých chorob. De Vries Saxovi naordinoval záhadný typ léčby, při níž využíval jakousi indickou rostlinu, což však bylo zásadně odmítáno tradičními lékaři. Díky této alternativní léčbě se však rakovina nejen že přestala rozšiřovat, ale dokonce se ji podařilo i celkově vyléčit. Bylo předpovídáno, že dříve či později se rakovina vrátí, navzdory tomu se Sax těšil dobrému zdraví dalších 36 let.

Před svými čtyřicátinami se Sax seznámil s mladou ženou španělského původu jménem Luise Adéle Maor, se kterou během následujících šesti let zplodil pět dětí, načež v roce 1860 Luisa zemřela ve svých třiceti letech. Nebyl nalezen žádný dokument, který by dokazoval manželský svazek Adolfa s Luisou, což bylo v té době společensky pobuřující – mít nemanželské dítě, natož pak dětí několik! Ale Sax měl pro to hned několik důvodů, i když o nich dnes můžeme už jen spekulovat. Byly to jednak jeho profesní problémy a finanční nejistota. V případě bankrotu firmy a zabavení Saxova majetku by mohla zůstat rodina bez přístřeší. Z tohoto důvodu a zřejmě také kvůli své nemoci měl Sax pravděpodobně dva domovy. Oficiální v Paříži a soukromý v nedalekém městě Neuilly-sur-Seine, kde žila Luisa s dětmi. Dalším pravděpodobným důvodem bylo zajištění francouzského občanství jeho dětem. Maor i Sax byli cizinci a není známo, zdali vůbec obdrželi francouzské občanství. Avšak Maor se ve Francii narodila a podle tehdejšího zákona její děti narozené ve Francii automaticky dostaly francouzské občanství. Pokud by však byl Sax uveden jako otec, mohli by potomci žádat o francouzské občanství teprve až po dosažení věku osmnácti let. Na křestních listech dětí proto jméno Sax figuruje pouze jako křestní otec, u prvního dítěte to byl dokonce ještě dědeček Karel Josef Sax.

V roce 1858 založil Sax vlastní hudební vydavatelství publikující skladby napsané pro nástroje jeho konstrukce. Mezi vydávaným materiálem byly etudy, sólové skladby, skladby pro saxofon a klavír, saxofonové duety, tria, kvartety, kvintety, sextety, septety a oktety. První koncertní díla pro saxofon psali Arban, Klosé, Savari, Singelée, Demersseman, Génin, Lacome a Meyeur. Jejich skladby tvořily základ saxofonové literatury pro první interprety sólových recitálů, pro učitele i pro amatérské hráče. Kromě saxofonové literatury Saxovo vydavatelství publikovalo také materiál pro saxhorny, klavír, vojenský orchestr a mužský sbor s doprovodem saxhorny. Saxovýma rukama prošlo několik set kompozic a vydavatelství se tak stalo po produkci nástrojů jeho druhým, velmi činným zaměstnáním.

V letech 1857 – 70 vyučoval Sax hru na saxofon v nově vzniklém dvouletém kurzu pro vojenské hudebníky na Pařížské konzervatoři. V r. 1870 vypukla francouzsko-pruská válka, což způsobilo velké finanční zatížení, a fond ministerstva války, z kterého byly kurzy financovány, byl zrušen. Od tohoto roku neexistovala oficiální možnost výuky hry na saxofon až do roku 1942, kdy byla na Pařížské konzervatoři otevřena saxofonová třída Marcelem Mule. Francouzsko-pruská válka měla opět negativní dopad na firmu. Národní garda nebyla schopna uhradit objednané a již vyrobené nástroje a spolu s několika dalšími předchozími okolnostmi v neprospěch Saxe, musel v roce 1873 již podruhé vyhlásit bankrot. Tak jako u předchozího bankrotu bylo soudem povoleno dluhy postupně splácet, avšak na rozdíl od minulosti nepřišla žádná vzpruha v podobě větší zakázky a tak v roce 1877 byl vyhlášen třetí a konečný bankrot. Sax musel opustit své dlouholeté místo pobytu – sídlo firmy i privátního bydlení.  Byl nucen rozprodat kolekci hudebních nástrojů – muzeum obohacované nástroji, které Sax shromáždil za celý život z nejrůznějších koutů světa. Protože nikdo neměl zájem o celou sbírku, nástroje prodal po kusech hluboko pod skutečnou cenou. V roce 1878 se konala opět Světová výstava. Sax si však nemohl dovolit zaplatit účastnický poplatek na tuto akci, kde v minulosti tolikrát triumfoval.

Sax nepřestával naléhat na vedení konzervatoře, aby mohl pokračovat ve výuce hry na saxofon. Dokonce nabízel výuku bez nároku na honorář, avšak veškerá jeho snaha se nesetkala s kladnou odezvou.

Jednou z posledních Adolfových činností v roce 1886 ve věku 72 let byla snaha o právní uznání otcovství svých tří dětí. Nemaje stálý důchod, vyráběl nástroje téměř do konce života. Díky snaze svých přátel dostával nevelkou rentu za množství vystoupení jako dirigent v Pařížské opeře.

Sax zemřel téměř v osmdesáti letech 21. února 1894 v kruhu své rodiny. Shrneme-li si tuto kapitolu, můžeme existenci saxofonu prohlásit téměř za zázrak. Přežití Adolfova dětství, jeho vývoj ve zručného nástrojáře, ale i vynikajícího interpreta, schopného prezentovat své nástroje, nezdolná Saxova houževnatost v boji za své zájmy navzdory intrikánské konkurenci, navázání správných kontaktů, založení hudebního vydavatelství pro vytvoření repertoáru ke svým nástrojům, i přes bankroty neutuchající víra ve své schopnosti a také zázračné vyléčení se z rakoviny, to je řada událostí, v níž vypadnutí byť jediné by mohlo znamenat neexistenci saxofonu. Bez Saxovy celoživotní propagace by jeho nový nástroj upadl v zapomnění stejně jako cela řada dalších, možná dokonalejších nebo zajímavějších nástrojů – vynálezů 19. století.