Rozšířené techniky na saxofon
Pokročilé hráčské techniky rozšiřující zvukové možnosti saxofonu, rozsah nástroje a interpretační dovednosti.
Altissimo
Slovem altissimo označujeme tóny hrané (přefukované) nad běžně psaný rozsah saxofonu (tedy nad fis3). Zvládnutí této techniky je dnes pro profesionálního saxofonistu nezbytné. Nejčastěji se s altissimem setkáme u sólových skladeb, ale nevyhneme se jim ani v komorní, orchestrální tvorbě a v jazzových sólech jsou efektním prvkem.
Problém altissima je, že neexistují univerzální hmaty a každý saxofonista si musí vytvořit vlastní tabulku hmatů (dle svého nástroje). Nejlepší předlohou, se kterou jsem se setkal, jsou webové stránky „The World Fingering Guide“ (www.wfg.woodwind.org). Na stránkách nalezneme základní, trylkovací, alternativní, čtvrttónové a jiné tabulky hmatů nejen pro tradiční dřevěné dechové nástroje, ale i pro několik exotických nástrojů.
Ke každému altissimo tónu jsou v tabulce až tři desítky různých hmatů. Přesto se přefukování do altissima nemusí hned dařit. Hra v této poloze vyžaduje upevněný nátisk, vyzrálé tvoření tónu, tedy schopnost s tónem velmi detailně pracovat a výrazně také pomůže zvládnutí alikvotních tónů, tak jak ji popisuje David Liebman ve své publikaci „Technika hry na saxofon„. Při prvních pokusech stačí, budou-li se nám ozývat dva nebo tři tóny z nižší nebo střední altissimo polohy. Od těchto tónů se můžeme pokoušet jejich řadu rozšiřovat. Vždy si kontrolně zahrajeme tón o oktávu (nebo dvě) níže hraný běžným hmatem a následně se tvořený altissimo tón snažíme doladit, buď změnou hmatu, nebo patřičným nastavením hrtanu. Jak později zjistíme, pro některé tóny budeme potřebovat znát více hmatů, neboť v kombinaci s jinými tóny bude přehmatávání poněkud zkomplikované.
Dvojitý jazyk (Double tongue)
Dvojitý jazyk je technika nasazování, která umožňuje hru rychlých staccatovaných hodnot ve vysokých tempech. Velmi často je užívaná flétnisty nebo hráči na žesťové nástroje. U této techniky se nasazování provádí nejen špičkou jazyka, ale také jeho zadní částí, tedy tak jako bychom vyslovovali „ty-ky“. Výsledkem by měla být schopnost hrát staccatované pasáže v rychlejším tempu. Na saxofon je však problematičtější vyslovovat ono „ky“ neboť ústa máme více otevřená. Vyžaduje to pravidelné dlouhodobé cvičení, při kterém opět využíváme vydržované tóny. Začneme ve střední poloze střídavě několikrát po sobě v delších hodnotách „vyslovovat“ souhlásky „ty-ky“, případně „dy-gi“ bez zastavování proudu vzduchu. Představa vyslovování souhlásky „gi“ by nám měla zpočátku ulehčit nasazení zadní části jazyka, avšak toto nasazení nemusí být dostatečně zřetelné, či může ovlivňovat kvalitu tónu, neboť při ní příliš sevřeme krk. V prvních dnech až týdnech cvičení budeme limitování přibližně rozsahem e1 – a2. Postupně se pokoušíme nasazování zvýraznit, minimalizovat rozdíl mezi nasazením špičkou a zadní částí jazyka a samozřejmě zvyšovat tempo. Máme-li základ zvládnutý, můžeme dvojité staccato aplikovat při cvičení stupnic nebo etud.
Growl
Vzniká hučením nebo chrčením při současném tvoření tónu na saxofon. Akusticky se jedná o přidání dalších frekvencí k základním. Na rozdíl od multifonik (viz. níže) je však fundamentální frekvence stále zřetelně definovatelná (výšku tónu lze určit). Tímto docílíme zvukově drsnější charakter, čímž lze posunout expresivitu hry ještě o úroveň výše nebo se snadněji prosadit v rockovém doprovodu.
Glissando
Je klouzavá intonace, tj. nasazení, zakončení nebo přechod s plynulou změnou výšky tónu. Na saxofon lze glissando docílit několika způsoby, které je dobré kombinovat. Je to nátiskové, hrdelní, prstové a stupnicové.
Nátiskové glissando uděláme pomocí povolení spodní čelisti. Tento způsob je však velmi omezen a lze jím dosáhnout nanejvýš půltón.
Hrdelní glissando se provádí změnou stažení, respektive povolení hrdla obdobně jako při změně výšky tónu u zpěvu. Nejsnadněji se tento efekt dosahuje na horních tónech nad c3, případně na samotnou hubičku. Nasaď tón a pak se jej snaž intonačně snížit. Představ si, že zpíváš nějaký vysoký tón a pak sjedeš na co nejhlubší. Nebo si zkus představit, že vyslovuješ samohlásku „i“ a následně plynule přejdeš na „u“. Z počátku to možná půjde sotva znatelně a bude to chtít trpělivost, ale výsledek se určitě dostaví. Jakmile se ti bude bezpečně dařit snižovat tóny, pak zkus tóny zase plynule zvyšovat.
Prstové glissando vznikne pomalým uvolněním nebo přivřením klapky, či klapek. Začni tím, že si tento jemný a pomalý pohyb natrénuješ na každém prstu zvlášť. Pak postupně zkoušej více prstů současně.
Stupnicové glissando je rychlý výjezd, či sjezd po tónech stupnice. Pro menší intervaly je ideální chromatická, pro vetší intervaly pak lze použít diatonickou stupnici nebo kombinaci, ale v zásadě zde není určené jednoznačné pravidlo. Ideální je najít si takový postup, který pro nás bude komfortní a zároveň bude dobře znít.
V praxi je potřeba všechny tyto typy kombinovat, proto nestačí naučit se pouze jeden typ, neboť různé polohy saxofonu vyžadují různou kombinaci. Nejsnadněji se glissanda tvoří na horních tónech a naopak, tedy spodní polohy jsou obtížné. Nejproblematičtější je však přechod přes přefukovací klapku.
Slap tone
Slap tone je způsob nasazovaní s výrazným perkusivním (mlaskavým) zvukem způsobený nárazem špičky plátku o hubičku. Technicky bych provedení tohoto efektu popsal následovně: Plátek pomocí podtlaku na jazyku odtáhneme od hubičky, čímž plátek napružíme. Překoná-li síla plátku podtlak jazyka (či podtlak uvolníme), plátek se prudce vrací zpět k hubičce. Tlak vzduchu v ústech směrovaný do hubičky dodá plátku energii v pohybu dostatečnou pro kontakt plátku s hranou hubičky. Tento náraz vyvolá krátký úderný zvuk bez konkrétní tónové výšky.
Jinak řečeno, pro vytvoření tohoto efektu je potřeba přiložit větší plochu jazyka na plátek a při odtahování vytvarovat jazyk tak, aby se plátek k jazyku „přicucnul“ vlivem podtlaku. Tedy vytvořit z jazyka jakousi přísavku, stejně jako když chceme mlasknout. Při dalším odtahování se plátek od jazyka odtrhne. Doporučuji nacvičit zvlášť pouze toto „přicucávnání – odtrhávání“ plátku na hubičce, kdy vložíme do úst více hubičky než obvykle, abychom měli lepší plochu pro manipulaci jazyka na plátku a postupně tuto plochu snižujeme. Samotné odlepení plátku od jazyka však nevytvoří požadovaný slap. Ten vzniká až nárazem plátku o hranu hubičky. Aby měl plátek dostatečnou energii, je zapotřebí vytvořit v ústech tlak vzduchu směrem do hubičky. Toho docílíme prudkým pohybem („kopnutím“) bránice nahoru.
Zpočátku může být tato technika pro jazyk i bránici celkem namáhavá, ale s tréningem půjdou postupně obě fáze snadněji.
Slapy se dají hrát jako samotný perkusivní zvuk bez konkrétní výšky, s krátkým zazněním konkrétního tónu nebo jako způsob artikulace pro delší tóny.
Nemají standardizovaný notový zápis, ale obvykle je v zápise „slap“, „slap tone“ nebo „slap tongue“ a noty jsou nějakým způsobem odlišeny od ostatních, běžně artikulovaných. Buď má hlavička noty tvar křížku nebo se označuje neobvyklou kombinací artikulačních znamének.
Multifoniky (Multiphonics)
Jsou souzvuky několika tónů. Akusticky se jedná o neurčitý stav, kdy při znějícím tónu nemá žádná z frekvencí převažující fundament. Multifoniky mají na saxofonu velmi výrazný, hrubý zvukový charakter a navíc souzvuky vychází z přirozeného ladění. Lze docílit pouze omezený počet souzvuků a kromě patřičného hmatu je potřeba mít I zvládnutou pokročilou nátiskovou a hrdelní práci.
Mikrointervaly (Microtones)
Mikrointervaly jsou tóny, které intonačně dělí půltón na polovinu neboli čtvrtón. Velmi zřídka se vyskytují i šestinotóny, či dokonce osminotóny. Na saxofonu lze čtvrttóny celkem snadno hrát speciálními hmaty. Jsou však tóny, kdy je dosažení přesného intervalu obtížné a vyžadovaly by jinou konstrukci mechaniky.
Frullato
Se tvoří vrčením špičky jazyka (jako při vyslovení dlouhého „rrrrrr“), při současném tvoření tónu. U saxofonu je vyslovení „rrrrr“ náročnější, kvůli zmenšenému prostoru, který zabírá hubička. Je tak potřeba si vycvičit jazyk na neobvyklou polohu.
Subtone
Je tón se zvýrazněným šustivým zvukem vypouštěného vzduchu do nástroje. Využívá se výhradně ve slabších dynamikách (pp – mp). Docílíme jej uvolněním spodní čelisti, posunutím spodního rtu ke špičce plátku, a současně se snažíme rozšířit plochu rtu na plátku. Jinak řečeno, vytvoříme ze spodního rtu široký a měkký polštář u špičky plátku s minimálním zapojením spodních zubů a do nástroje foukáme velmi jemně.
Doporučení pro cvičení
Pokud cvičíme některou z rozšířených technik je dobré současně se stále zdokonalovat i v technice základní. Např. při cvičení dvojtého jazyka, současně zdokonalujeme jednoduché staccatto, při slap-tónech nasazujeme tóny i bez použití jazyka, při nácviku glissanda procvičujeme čisté legatované spoje, u altissimo střídáme s hrou spodních tónů apod.
Více se rozšířeným technikám věnuje Radim Hanousek ve své diplomové práci.
Děkuji, hodně zajímavé! Muselo to stát hodně času a nadšení.
Děkuji za komentář. Nevím sice, co konkrétně podle vás stálo hodně času a nadšení, ale ano, nějaký čas to vše rozhodně zabralo. 🙂