Úvaha o referenčním tónu

Poslední dobou se stále častěji setkávám s prosazováním názoru tak zvaného referenčního tónu. Je to určení „správné“ výšky tónu hrané na samotnou saxofonovou hubičku a pak snaha této výšky docílit. Zprvu jsem tomu nevěnoval příliš pozornost, ale jak to slýchávám stále častěji, musel jsem se zamyslet nad tímto názorem, zda-li je to opravdu přínosné a na následujících řádcích se s vámi podělím o mých úvahách.

Co vše má vliv na intonaci samotné hubičky?

V prvé řadě jsou to parametry samotné hubičky. Každý kdo už měl pár hubiček na svém nástroji ví, že hubičky mívají různé délky a také různě velké komory (vnitřní prostor hubičky). Takže již v tomto prvním bodě máme u různých hubiček různě velký objem vzduchového sloupce. Zavíráním, či odkrýváním tónových otvorů na nástroji měníme právě tento objem vzduchového sloupce, což má přímý vliv na výšku tónu. Z toho vyplývá, že delší hubička s větší komorou bude znít přirozeněji níže, oproti kratší hubičce s menší komorou.

Další vliv na intonaci má tvrdost plátku. Na struně ovlivníme výšku vydávaného tónu nejen její délkou, ale také jejím napnutím, tedy změnou její tuhosti. Čím tvrdší – tužší je tedy plátek, tím přirozenější bude u něj vyšší frekvence.

Samozřejmě má na výšku vydávaného tónu hubičky vliv samotný nátisk a na tom je celá teorie referčního tónu postavena. Tedy správný nátisk poznáme podle správné výšky tónu. Nátisk je postavení zubů vzhledem k hubičce a plátku, sevření ústních kruhových svalů a čelistí. Pro začínajícího saxofonistu je zásadní nevytrénovanost specifického postavení ústních kruhových svalů. Ty se postupně zpevňují s přibývající dobou cvičení a proto také potřebuje přecházet z měkčích plátků na tvrdší, než se vývoj těchto svalů ustálí. Tedy čím vytrénovanější pusu budeme mít, pak opět přirozeněji se bude na hubičku tvořit vyšší tón.

Výše uvedené vlivy jsou však celkem malé proti tomu, jak velký vliv má samotná ústní dutina. Zkušenější saxofonista ví a ideálně i umí ovládat výšku tónu na hubičku pomocí ovládání hrdla. Touto technikou lze docílit intervalu více, než oktávy. Co se zde vlastně mění, že to má vliv na výšku tónu? Je to opět objem vzduchového sloupce. Otevřením, či zúžením hrdla měníme objem vzduchového sloupce v němž kmitá plátek a tím se mění výška tónu. Bude tedy velký rozdíl, mezi tím, když do hubičky bude foukat subtilní desetiletá dívenka nebo dospělý dvoumetrový muž s krkem stejně širokým jako hlava. Zákonitě se budou parametry jejich ústních dutin velmi odlišovat, což se nezpochybnitelně musí projevit na frekvenci vydávaného tónu.

Na intonaci mají vliv i další proměnné, ale ty už jsou minoritní a není potřeba se jimi v rámci tohoto tématu zabývat. Jak je patrné z mých úvah, teorie o referenčním tónu z fyzikálního hlediska plave docela dost na vodě a upřímně nechápu, proč je tomu věnována taková pozornost. Zdá se, že zde byl opět nekriticky přijat jakýsi narativ, vyřčený nějakou autoritou v podobě významné saxofonové osobnosti a ten je dále šířen bez ohledu na to, na jakých základech tento narativ stojí.

Jak tedy poznat dobré posazení nátisku a tvoření tónu?

Podle mě to jednoznačně ukážou spodní tóny c₁, h, b. Cílem je schopnost zahrát tyto tóny jemně v nižší dynamice a následně s minimální změnou nátisku hrát celý rozsah nástroje. Doporučuji tedy následující dvě, resp. tři cvičení.

Cvičení spodních tónů – začátečník
Cvičení spodních tónů pro pokročilé
Spojování spodních tónů s vrchními