Nasazování, artikulace a funkce jazyka

Nasazení (nasazování) tónu můžeme přirovnat k vyslovení souhlásky „t“, případně „d“, s tím rozdílem, že špička jazyka se neopírá o horní patro, ale o špičku plátku. 

Problematika nasazování na saxofon u začátečníků

Prvotním problémem, na který začínající saxofonista narazí, je (ne)schopnost ovládat jazyk coby sval nezávisle na ostatních svalech tvořících nátisk, zejména žvýkacích. Pokud totiž při mluvení používáme souhlásku „t“ nebo „d“, vždy spodní čelist povolíme. Máme-li však svírat hubičku s plátkem, pak je toto povolení spodní čelisti samozřejmě nevhodné. Proto je potřeba tuto nezávislost vycvičit. Nejlépe je začít bezprostředně po základním ovládnutí tvoření tónu na samotnou hubičku. S nástrojem pak doporučuji opět začít od c2 nebo h1 a pokračovat k tónu g1, případně d1, přičemž každý tón asi 4x jemně nasadíme. Při nasazování do nástroje neustále foukáme, tón je přerušován pouze lehkým dotekem špičky jazyka o špičku plátku. Dotek jazyka o kmitající plátek způsobí reflexivní odskočení jazyka a tuto svalovou reakci se cvičením pokusíme ovládnout. Zároveň nám onen dotek přeruší kmitání plátku, což způsobí jemné oddělení tónů.

Různé druhy artikulace

Při hře však musíme umět ovládat různé artikulace a kromě hry legato je veškerá ostatní artikulace (staccato, détaché, portamento, tenuto, sforzzato apod.) závislá na specifické práci jazyka, kdy je potřeba regulovat sílu nárazu na plátek i plochu jazyka, která se s plátkem stýká. V zásadě stejně jako při řeči používáme kromě t a d také ť, ď, l, n či ň. 

Staccato na saxofonu

Nejproblematičtější artikulací je hra staccato. Zde totiž důležitou roli hraje kromě jazyka také bránice. Tu je potřeba více zpevnit a vytvořit tím vyšší vnitřní tlak, než při samotném tvoření tónu, aby se v krátkém čase znění tónu dostalo do nástroje dostatečné množství vydechovaného vzduchu. Navíc práce jazyka se liší při hře staccatovaných osmin a rychlých šestnáctin. Zatímco v prvním případě je vyslovované „t“ ostré (jazyk se více zpevní) a krátce na to jazyk opět přilehne k plátku, ve druhém případě je potřeba vyslovovat měkčí „t“ až k měkčímu „d“, bez následného přilehnutí. Dobré zvládnutí kvalitního staccata vyžaduje zařazení jeho cvičení do každodenního plánu. Nejlepším cvičením je stupnice (ideálně chromatická, hrána v celém rozsahu nástroje) s několikerým repetováním jednoho tónu. Můžeme začít repetováním čtyř až osmi osminových not ve středním tempu (70 – 100 bpm), kdy je pro nás zásadní čistota nasazení. Pro zrychlení jazyka pak pokračujeme tečkovaným rytmem a poté postupně přidáváme další šestnáctinové hodnoty, přičemž zvyšujeme i tempo. Při cvičení staccata by nám neměl tuhnout jazyk. Abychom tomu předešli, můžeme vždy po repetování v rychlých hodnotách zahrát ten stejný tón v délce čtvrťové nebo půlové. Pokud přesto dochází k přílišné únavě jazyka, pravděpodobně jsme přecenili své síly a hrajeme příliš mnoho tónů, nebo hrajeme ve vysokém tempu, či kombinace obojího.